Centrum bezpečnostních studií

Vstupní informace o extremismu Proti extremismu, CZ.1.07/3.2.13/03.0005

Úvod

Na základě historických zkušeností se demokracie musí bránit sympatizantům totalitních režimů. Myšlenka „obranyschopné“ („bránící se“) se demokracie má původ v poválečném Německu. Extremismus je termín politologický, úřední, policejní, politický, jeho význam pro veřejnou správu se odvíjí od oficiální definice v úřední zprávě o extremismu. Úřední definice pokládá za extremismus protisystémový aktivismus připravený k násilí a porušování zákonů, opírající se často o totalitní historické vzory.

Častá je kritika pojmu „extremismus“: vyčítá se mu například stigmatizace opozice. Dle kritiků je důsledkem zavedení tohoto pojmu příliš mnoho velmi různých „extremistů“. Kriticky bývá zmiňováno, že pojem umožňuje pohyby v hodnotovém uspořádání společnosti vedoucí k legitimizaci extremistických postojů praxí politického mainstreamu, skutečnost, že jde o jakýsi „sběrný“, nejasný termín bez jasného obsahu. Alternativním termínem k pojmu „extremismus“ je termín „hate crime“ (označuje zločiny z etnické či jiné sociální skupinové nenávisti), případně termín „subverze“, který je ale užší a označuje vysloveně podvratné organizované zločinecké aktivity usilující o likvidaci společenského uspořádání.

Definice extremismu

Extremismus je komplexní jev, přestože jeho složitosti je často obtížné porozumět. Nejjednodušším způsobem je možné jej definovat jako činnost (přesvědčení, postoje, pocity, postupy, strategie), jež je svým charakterem dalece za hranou toho, co je vnímáno jako obvyklé. V prostředí konfliktu se projevuje jako přehnaný způsob angažování se v konfliktní situaci. Nicméně označování aktivit, osob a skupin za “extremistické”, stejně jako určování toho, co je v daném prostředí považováno za “obvyklé”, je vždy záležitostí subjektivní a politickou. Z tohoto důvodu doporučujeme, aby v každé diskusi o extremismu byly zohledněny následující skutečnosti:

Jeden a ten samý projev extremismu je zpravidla jednou skupinou populace nahlížen jako spravedlivý a morálně opodstatněný (např. společensky pozitivní “boj za svobodu”), zatímco druhá skupina jej vnímá jako nespravedlivý a nemorální (protispolečenský “terorismus”), a to v závislosti na hodnotách, politickém postoji a morálním profilu pozorovatele, stejně jako na vztahu mezi pozorovatelem a aktérem.

Kromě toho, vnímání morální nebo nemorální povahy extremistického činu (taktika guerillové války proti vládě v Jižní Africe) se může měnit v závislosti na změně podmínek (vedení, světový názor, krize, historické události atd.). Proto je možné říci, že náš názor na tyto činy je formován současným i historickým kontextem, v němž se extremistické činy odehrávají.

Při definování extremismu také hrají roli rozdíly v rozdělení sil. Pokud dojde ke konfliktu, aktivity příslušníků skupin s nižším silovým potenciálem mají tendenci být nahlíženy jako více extrémní než obdobné aktivity páchané příslušníky skupin prosazujících status quo. Dále je pravděpodobnější, že k extremistickým činům se budou uchylovat marginalizovaní jedinci a skupiny, které mají pocit, že zákonné formy angažovanosti v konfliktu jsou jim odepřeny nebo vůči nim nejsou objektivní.

Při extremistických činech je často užíváno násilných prostředků, přestože mezi jednotlivými extremistickými skupinami existují rozdíly jak v preferencích užití násilné nebo nenásilné taktiky, tak v úrovni užitého násilí a ve zvolených cílech (od kritické infrastruktury přes vojenský personál až po civilisty, včetně dětí). Opět i zde se skupiny s nižším silovým potenciálem uchylují k užití spíše přímých, epizodních forem násilí (např. sebevražedné atentáty), zatímco dominantní skupiny jsou spíše spojovány s více strukturálními nebo institucializovanými formami (např. skrytá forma mučení nebo neformální penalizace za brutalitu policejního zákroku).

Přestože extremisté, ať již jednotlivci nebo skupiny, jsou často považováni v realizaci násilných cílů za soudržná a konzistentní uskupení, je zapotřebí si uvědomit, že mezi jednotlivci existují konflikty či psychologické ambivalence a že podobné rozdíly a spory existují i v rámci skupiny (např. Hamás).

Jádro problému, který extremismus prezentuje v situacích vleklého konfliktu, však více než v závažnosti činů (přestože násilí, traumata a eskalace problému jsou jistě závažný aspekt) spočívá v povaze uzavřených, zafixovaných a netolerantních postojů extremistů a jejich následné neochotě vůči změnám.

Odkud se extremismus bere?

Nad původem extremismu se zamýšlejí různé myšlenkové proudy a v literatuře je mu přikládán nerovnoměrný význam. Níže je výčet hlavních pohledů:

1. Extremismus se vyvíjí postupně. Tato myšlenka je založena na předpokladu, že nepříznivé podmínky (chudoba, nedostatečný přístup k zdravotní péči, výživě, vzdělání a práci), popření základních lidských potřeb (co se týče bezpečí, lidské důstojnosti, skupinové identity a politické účasti), neustálé ponižování a trvale se prohlubující propast mezi tím, o čem se lidé domnívají, že si zaslouží, a tím, čeho ve skutečnosti mohou dosáhnout - to vše vede k extrémním činům. Je tomu tak zejména proto, že standardní cesty vedoucí k naplnění potřeb jsou vnímány jako zablokované.

2. Extremismus je vytvářen. Toto se děje dvěma způsoby. Na jedné straně političtí vůdci, kteří těží z nepříznivých podmínek, vytvářejí pro extremismus pobídky (tím, že například nabízejí finanční podporu rodinám nebo zdůrazňují výhody, kterých budou moci “mučedníci” požívat v posmrtném životě) a legitimizují militantní chování jen proto, aby přitáhli pozornost ke své věci a získali moc. Druhý způsob spočívá v tom, že dominantní skupiny ve snaze udržet si moc a ustát požadavky na změnu cíleně označují akce marginalizovaných skupin jako “extremistické”, čímž vytvářejí sebenaplňující se proroctví, jehož důsledkem je nárůst extrémních činů ze strany těchto skupin.

3. Extremismus je emocionálním ventilem. Dlouhodobé zažívání útlaku, nejistoty, ponižování, odporu, pocitů ztráty a vzteku nutí jednotlivce a skupiny přijmout takové strategie angažování se v konfliktu, které jsou v souladu s jejich zkušenostmi. Z tohoto důvodu extremisté užívají násilných, destruktivních strategií nikoli pouze proto, aby jim posloužily jako nástroj k dosažení cílů, ale protože se cítí být oprávněni tyto strategie použít. Ve skutečnosti - pokud je extremismus skupinou morálně schvalován jako adekvátní reakce na tyto pocity - se členové skupiny začnou na extremistických akcích podílet ještě vehementněji, protože se k tomu cítí být zplnomocněni a považují to za “správné”.

4. Extremismus je racionální strategií ve hře o moc. Extremistické akce jsou efektivní strategií získání a udržení moci v hierarchizovaném prostředí, kde zdroje jsou vzácné a boj o uspokojení vlastních potřeb stojí na prvním místě. Jinými slovy, extremismus funguje. Jeho prostřednictvím je možné přitáhnout pozornost k dané věci, poškodit protivníka a sjednotit se v rámci skupiny proti společnému nepříteli.

5. Extremismus vznikl z apokalyptických a eschatologických ideologií. Extremistické činy jsou často páchány i ceněny na základě toho, že zapadají do obecně přijímaných mýtů nebo světonázorů. Některé z těchto ideologií se zaměřují na kataklyzmatický zánik zla páchaného vládnoucími silami (vnější skupina) a velebení a glorifikaci spravedlivých (vnitřní skupina), a v této souvislosti zdůrazňují zkázu druhé skupiny. Mezi tyto systémy víry patří vnímání dobra a zla, jiné světonázory, potřeba sebeočištění, zbožnění a vyznávání krutého násilí nebo zobrazování mučednictví jako aktu spravedlnosti a vlastního očištění. Mladí lidé těmto ideologiím často podléhají pod tlakem rodiny, svých vrstevníků, komunit, vzdělávacích systémů (madrassah), médií a politiků.

6. Extremismus je patologická nemoc. Tento pohled nahlíží extremismus jako nemoc a způsob života, v němž se lidé uchylují k násilí, aby měli pocit, že žijí. Chybějící identita, která je s extremisty často spojována, je výsledkem sebedestruktivní nenávisti, jež vede k pocitům pomsty vůči životu jako takovému a nutkání zabít v sobě vlastní lidství. Z tohoto pohledu je extremismus nahlížen nikoli jako taktika nebo ideologie, ale spíše jako patologická nemoc, která je živena myšlenkami na destrukci života. Tento souhrn náhledů na extremismus vyvolává řadu otázek. Zaprvé, nejsou výše popsané výklady ve skutečnosti nakonec zcela odlišným fenoménem, který nelze smysluplně zařadit pod jednotnou hlavičkou “extremismu”? Nebo je možné říci, že se jedná pouze o faktory nebo součásti procesu, který může sám o sobě fungovat v nejrůznějších kombinacích a nakonec vyústit v extremistický čin? Nebo se jedná o aspekty vývojového procesu, na jehož počátku stojí určité podmínky a ideologie, který je utvářen různou politickou, emocionální a taktickou dynamikou a který nakonec může vyústit v patologicky uzavřený, vážný a netolerantní stav mysli?

Důsledky extremismu

Extrémní činy, i pokud jsou páchány několika jedinci v rámci skupiny, jsou často připisovány celé skupině a eskalují reakci z protistrany. Někdy je tato reakce zcela záměrná, jako je tomu v případě tzv. “záškodníků” (kazisvětů, spoilers), jejichž cílem je zastavit mírový proces, který považují za zradu své věci. V konečném důsledku vedou extremistické ideologie, činy a nenávistné interakce mezi skupinami k upevnění opoziční identity a k prohloubení pocitů zavázanosti ve skupině, což přispívá k udržení nenávisti.

Přístupy k extremismu

Je chybou představovat si extremisty jako izolované aktéry. Často totiž představují frakci reprezentující to, čeho zbytek komunity není schopen (nebo ochoten). Tato dichotomie hraje roli především tam, kde je užito násilí. Násilní extremisté představují frakci, která z důvodu užívání násilných postupů nemá podporu obyvatelstva, ale která je v souladu s názorem širší skupiny obyvatel, kteří touží po dosažení těch samých politických cílů. Mezi některé přístupy k extremismu patří:

Eliminace

Eliminovat extremismus lze jednoduše s využitím informací, zákonů, schopnosti identifikovat, lokalizovat a zadržet (nebo zničit) extremisty nebo klíčové vůdce extremistických skupin. Tato snaha s sebou někdy nese nutnost využití zákonných manévrů potřebných k zablokování ekonomických zdrojů, čímž dojde k ochromení organizační schopnosti a akceschopnosti těchto skupin. Slabina takového postupu: Přestože eliminace může fungovat z hlediska odstranění klíčových osob a skupin, nedokáže řešit základní příčiny extremismu. Tato strategie je často některými nahlížena jako nespravedlivá a může vést ke zvýšenému výskytu odporu ze strany sympatizantů extremismu.

Rozděl a panuj

Pokud je jedna skupina schopna proniknout do extremistických řad nepřátelské skupiny nebo navázat vztahy s nevyhraněnými členy této skupiny, zasadí tím klín mezi jednotlivé členy této skupiny. Takové rozkoly mohou způsobit zánik skupiny, zejména pokud se uvnitř skupiny cení konformita a soudržnost, zatímco zrada je trestána přísnými opatřeními. Slabina takového postupu: Tyto strategie mohou mít přesně opačný účinek, protože naopak jednotu skupiny posílí, nebo mohou být tyto strategie využity extremistickými skupinami k získání informací a zdrojů od svých oponentů. Jak již bylo výše uvedeno, jedná se o poněkud zjednodušený a dočasně fungující přístup k extremismu.

Izolace

Tato strategie je často využívána umírněnými členy komunity, kteří nesouhlasí s taktikou užívanou radikálnějšími členy a kterým se nelíbí, že jejich věc je radikály “uloupena”. To často znamená, že hlavní skupina se veřejně distancuje od svých radikálních členů, kteří jsou odsouzeni k uzavřenějšímu způsobu získávání podpory od umírněných. Slabina takového postupu: Tyto strategie mohou prohloubit konflikt uvnitř skupiny (mezi umírněnými a extremisty), čímž může dojít k destabilizaci skupiny. Tato zranitelná pozice může být využita stoupenci tvrdého jádra v rámci meziskupinového konfliktu.

Meziskupinová spolupráce v boji proti extremismu. Jedná se o jednu z variant výše uvedené strategie, která však s sebou nese spolupráci mezi skupinami zapojenými do konfliktu. V zásadě jde o to, že obě skupiny chápou extremismus a terorismus jako vzájemný problém, který je třeba řešit společně oběma stranami. To může být zvlášť účinné, pokud dojde mezi stranami k mírové dohodě, v jejímž rámci se skupiny pokoušejí veřejně předvídat ničivou reakci extremistů na tuto dohodu, čímž tak říkajíc “kazisvětům“ vezmou vítr z plachet. Slabina takového postupu: Tyto strategie jsou založeny na důvěře a vzájemném ujišťování každé ze znepřátelených stran za účelem izolace vlastních extremistických frakcí; nicméně důvěra je na takovém počátku mírového procesu velmi křehká.

Rozšíření zevnitř. V situacích vleklého konfliktu se často na obou stranách barikády nacházejí skupiny umírněných členů (frakce schvalující vyjednávání), stoupenci tvrdého jádra (proti vyjednávání) a extremisté (vymezují se proti všem). Tato strategie je aktivním pokusem o nastavení podmínek umožňujících rozvinutí umírněného proudu (a dokonce také tvrdého jádra), který na svou stranu přitáhne umírněnější členy extremistických skupin a donutí je k přijetí tolerantnějšího přístupu, jenž bude vzdálen od jejich snahy zničit protistranu. Slabina takového postupu: Vytvoření “falešných” mediátorů, kteří jsou téměř loutkovými představiteli, nemajících kromě pohodlných vztahů s vnějšími účastníky konfliktu žádnou politickou legitimitu. V určitých podmínkách může tato strategie rovněž umožnit vznik “umírněnců jako formě přesvědčení. Přestože mají podporu od ideologicky blízkých dárců, mohou tito aktéři postrádat politický kapitál k tomu, aby mohli reálně ovlivňovat celý proces, čímž pouze zvyšují očekávání (zejména mezi méně sečtělými aktéry, kteří však mají potřebné kontakty).

Skryté řetězové vyjednávání. Lídry jedné skupiny často velice politicky poškozuje, pokud udržují jakékoli formální kontakty se členy extremistických skupin na druhé straně mocenského spektra. Takovými kontakty si mohou znepřátelit vedení protistrany i své vlastní členy. Z tohoto důvodu dochází často k navazování „řetězců“ neoficiální komunikace, v níž vedení jedné skupiny udržuje kontakt s radikálními členy z jiné skupiny, kteří jsou zase ve styku se sympatizanty ze znepřátelené skupiny a tak dále, dokud není komunikační řetězec tvořen klíčovými členy extremistických skupin. Tímto skrytým vyjednáváním je možné dosáhnout určitého vývoje, přičemž vůdcové si zachovávají určitý stupeň politického krytí a schopnost popírání. Slabina takového postupu: Jedná se o politicky riskantní strategii, která je závislá na důvěryhodnosti několika jednotlivců z různých segmentů konfliktu. Této řetězové komunikaci se často také nevyhýbají neúmyslné (avšak někdy také velmi dobře zamýšlené) chyby. Vzhledem k vysoce citlivé povaze věcí, které jsou ve hře, mohou členové řetězců úmyslně i neúmyslně zatajovat, měnit nebo cenzurovat důležité informace.

Práce uvnitř skupiny v rámci polarizovaných meziskupinových konfliktů. Zřídka kdy užívaný přístup, který podněcuje a usnadňuje dialog a řešení problémů uvnitř skupiny ve snaze aktivně reagovat na obavy radikálnějších členů a omezit tak vznik různých vnitroskupinových frakcí. Jasným příkladem této strategie může být vysoce organizovaná struktura, jakou je např. italská komunistická strana bojující proti fašistickému režimu. Rozdíly mezi “jestřáby” a “holubicemi” představují trvalou charakteristiku dokonce i u extremistických skupin. Slabina takového postupu: Je nesmírně obtížné nastavit vnitřní vztahy na otevřenou komunikaci a důvěru, tedy faktory, díky nimž je tato strategie životaschopná. Tato strategie by měla být podporována – pokud se to vyplatí – rovněž z vnějšku. Současně zapojením takového stupně “důvěrnosti” může dojít k transformaci vedlejšího účastníka na aktivního politického hráče.

Přímá, otevřená angažovanost. Aktivní a přímý pokus o zapojení klíčových členů extremistických skupin do formálního mírového procesu, zejména prostřednictvím zpravodajských kontaktů. Extremistické skupiny jsou ve skutečnosti – na mnoha místech na světě – silně infiltrované a někdy může dojít k vytvoření přímých, důvěrných kontaktů. Slabina takového postupu: Významná bezpečnostní rizika. Rovněž podstupujete pravděpodobné riziko protireakce “kazisvětů“ (ze všech zainteresovaných stran), což může celý proces zastavit.

Budování míru. Tento přístup, který je zaměřen na řešení základních příčin přispívajících ke vzniku extremismu, vyžaduje činnost na dvou úrovních. Na makrospolečenské úrovni vyžaduje tato strategie činnost směřující k omezení nespravedlnosti a útlaku, ochraně lidských práv, oslabení extremistických ideologií, omezení militarismu, rasismu a sexismu, zavedení systémů posilujících politické pravomoci, meziskupinovou toleranci, spolupráci a nenásilné řešení konfliktů, demokratizaci a princip vlády lidu, a posilování principů občanské společnosti. Na mikrospolečenské úrovni tento přístup vyžaduje omezení stereotypů a zafixovaných představ o nepříteli, podporu empatie, péče a porozumění mezi kulturami a zajištění ekonomické a sociální podpory mladým lidem. Slabina takového postupu: Ambiciózní, ale zároveň však odrazující programový plán, který je extremisty často odmítán s tím, že se jedná o řešení, které je příliš dlouhodobé, příliš optimistické a nereálné. Rovněž pomalé tempo mírových procesů může odradit část komunity, která – ačkoli není extremistická – nakonec začne obhajovat konkurenční proaktivní přístup.

Zdroje poznání o extremismu

Internetové zdroje:

  • Zprávy o extremismu – Internetové stránky Ministerstva vnitra, BIS
  • www.rexter.cz, www.extremismus.com
  • www.antifa.cz
  • www.odpor.org, www.revolta114.blogspot.com
  • www.komsomol.cz, www.ksm.cz, crtacc.bloguje.cz
  • www.socsol.cz, www.nerasismu.cz, www.csaf.cz

    Odborná literatura:

  • Mareš, Miroslav. Pravicový extremismus a radikalismus v ČR. 1. vyd. Brno: Barrister & Principal Centrum strategických studií, 2003. 655 s.
  • Charvát, Jan: Současný politický extremismus a radikalismus, 1. vyd., Praha: Portál, 2007, 187 s.
  • Černý, Petr: Právní ochrana před extremismem. 1. vyd., Praha: C.H. Beck, 2008, 270 s.
  • Bastl, Martin: Radikální levice v České republice, 1. vyd., Brno, Masarykova univerzita, 2001, 116 s.,
  • Slačálek, Ondřej, Tomek, Václav: Anarchismus – svoboda proti moci, Praha: Vyšehrad, 2006, 672 s.
  • Kalamár, Š., Svoboda, Sunardi, T.: Terminologie a symbolika užívaná soudobou extremistickou scénou, Ostrava 2011
  • Smolík, Josef: Fotbalové chuligánství, Karlovy Vary, 2008
  • Rauvolf, Josef a kolektiv: KMENY, Praha 2011, www.bigboss.cz,
  • Smolík, Josef: Subkultury mládeže, Praha, Grada 2010
  • Mareš, M, Vejvodová, P., Smolík, J., Bastl, M.: Krajní pravice a krajní levice v ČR, Praha: Grada 2011, Sborník Totalitarismus FF ZČU Plzeň

    Základní charakteristika extremistické „scény“

    Současnou českou extremistickou scénu lze rozdělit do několika skupin. Patří mezi ně neostalinisté, kterým je vlastní prezentace prostřednictvím internetu, blogů, relativně slabý mobilizační potenciál, permanentní vnitřní boje, spory, vylučování zrádců, sektářství, cílená neparticipace na širších aktivitách, silný mezinárodní prvek (Nina Andrejevová, Ludo Martens) a postnormalizační nostalgie.

    Velmi malou skupinou jsou tzv. trockisté – Socialistická solidarita (neortodoxní, odnož Mezinárodních socialistů), SOP (ortodoxní, její mládežnická organizace se jmenuje REVO, odnož Ligy za revoluční komunistickou internacionálu), Socialistická alternativa Budoucnost (odnož Výboru za dělnickou internacionálu). Pro tyto málo početné skupiny jsou typické silné vnitřní spory o správnou povahu trockismu, snaha se zapojit do širších aktivit, např. INPEG, Ne základnám. Nemají ale dostatečný mobilizační potenciál, jsou příliš do historie zahledění a málo jsou schopni oslovit mladou generaci.

    Další skupinou jsou anarchoautonomové a anarchisté. Známy jsou například organizace ČSAF, Federace anarchistických skupin (rozpadla se), Antifašistická akce. Tyto organizace mají silný mobilizační potenciál v antifašismu, přímé akci, patří k nim silná a mezi mládeží oblíbená hard corová, hip hopová, punková subkultura. Obsahově jde o mix politického protisystémového a nepolitického kontrakulturního postoje, organizace mají silný potenciál ovlivnit veřejné dění, jsou schopny veřejných akcí a jsou schopny zasáhnout zřetelně i do života menších obcí či měst.

    V rámci pravicového extremismu hrají roli neofašisté, radikální nacionalisté. Patří k nim bývalá Národní strana, jejichž aktivisté usilují získat podporu prostřednictvím organizace jako D.O.S.T. Ideologickou základnu nalézají v mezinárodní International Third Position. Tyto skupiny jsou hodně aktivní na internetu, jejich schopnost veřejných akcí je menší.

    Asi nejagresivnějším proudem mezi českými extremisty jsou neonacisté. Patří mezi ně skupiny jako DSSS, Národní (Svobodný) odpor, Radical Boys Brux, Autonomní nacionalisté (regionální buňky), Womenside, RWU. V zásadě jde stále o jedno hnutí, pracující s myšlenkou neonacistického odporu bez vůdce. Oblíbenou metodou boje neonacistů je vystupovat jako tzv. osamělí vlci, připravení kdykoli a kdekoli udeřit v zájmu nacistické myšlenky. Mezi částí mládeže je oblíbená specifická NS kultura, ke které patří rozličné hudební styly jako RAC (úderný, rasistický a násilnický Rock proti komunismu) a NSBM (nacionálně socialistický black metal). Poměrně časté jsou na této scéně osobní střety. Riziková je připravenost neonacistů po historickém vzoru přikročit k pogromům a rasistickým vraždám. Jedním jejich heslem je, že „Holocaust nebyl, ale bude“.

    Mezi nacisty se občas objevují nové trendy. Patří k nim tzv. strasserismus, což je „levicový“, dělnický, sociální, ekologický, etnopluralistický nacionální socialismus. Poměrně časté je též vykrádání původně anarchoautonomní kontrakultury. Vznikl již NS punk, hip hop, mezi mládeží je oblíbený tanec hard bass – to vše má silný mobilizační potenciál.

    Obecně k zdrojům extremismu

    Zdrojem extremismu je lidská frustrace, ať už ze sebe, z bezprostředního okolí, ze stavu společnosti a světa. Čím více důvodů pro frustraci bude, tím více lze čekat projevů nenávisti i v politice.

    Objeví–li se charismatický vůdce, lze čekat přesun dnešního „extremismu“ na pozice obecně akceptovaného „mainstreamu“ (anticiganismus, antisemitismus, násilí).

    Největší šance mají ti, kteří jsou schopni efektivně ovlivnit mladou generaci.

    Symboly extremistických organizací

    Oblečení, oblíbené značky extremistů

  • Lonsdale, Dr. Martens, Alpha Industries, Fred Perry – oblíbené, ale nepatří extremistům
  • Thor Steinar – sporné
  • CONSDAPLE, Masterrace, Pitbul, Rizist – zahraniční, neonacistické
  • Grassel, Nibelungen, Eighty eight

    Hudební skupiny

  • Celosvětově historicky: Skrewdriver, Landser, Kraftschlag, Freikorps, Rahowa, Brutal Attack, English Rose, Kolovrat, Faustrecht,Domobrana, Landser, No Remorse, Bound for Glory,Blue Eyed Devils,
  • v ČR Diktátor, Zášť 88, Buldok, Vlajka, Excalibur, Hlas krve, Agrese 95, Nomisterion, Ortel, Devil s Guard, Sileasian Division, důležitý je již zmíněný NSBM – Burzum (Norsko), Absurd (Německo).

    O čem se zpívá v nacistických písních

    Skupina Justícia (CD Súdný deň): „Zabiť kňaza, pocit odplaty. Jeho krv na chráme skazy. Radostný úsmev, výsmech Kristovi. To je koniec hnijúcej vier “V mene vojny a nenávisti - zabíjaj! Krvi, ktorá sfarbí zem - zabíjaj! Nastal čas pomsty - zabíjaj! Tak chcem zabíjať. Národ, ktorý roky blúdil v temnote a tmách, s dopadom kladiva sa búri s prísahou na perách.

    Číselná symbolika

  • 8/H – nenávist
  • 10 (My musíme chránit existenci našich lidí a budoucnost bílých dětí) – moc se nepoužívá
  • 14 – (We must secure the existence of our people and futute for white children) – (Because the beauty of the White Aryan women must not perish from the Earth) - zaklínadla Davida Lanea
  • 18 – AH , 88 – Hel Hitler, 28 – Blood and Honour
  • 311 – Ku Klux Klan
  • 1347 – Mit Deutchem Grüβ
  • 168:1 – Timothy McVeigh
  • 4/20 – narozeniny A. Hitlera

    Kultovní postavy mezinárodního a českého neonacismu

  • David Lane
  • Ian Stuart Donaldson
  • Robert Matthews
  • Wiliam Pierce _ Turnerovy deníky
  • Roman Skružný, řečený Elmar
  • Rudolf Hess
  • Erik Banks (Bound for Glory)
  • Joe Rowan (Nordic Thunder)
  • Oblíbené postavy
  • Kay Diesner (teroristická kampaň 1997), Franz Fuchs – dopisní bomby v Rakousku 90. Let, Timothy McVeigh – 19. 4. 1995 Oklahoma
  • Mučedníci: Aleš Martinů (23. 5. 1991), Daniel Hejdánek (Pardubice 5. 12. 1992), David Blažek (Mladá Boleslav 20. 3. 1996), Miloš Reho (16. 5. 1999 Litvínov), V. Pechanec (20. 7. 2001)
  • Popírači holocaustu: David Irving, Ernst Zündel, Robert Faurisson, Germar Rudolf

    Důležitá výročí

  • 30. 1. 1933 Hitler říšským kancléřem
  • 13. 2. bombardování Drážďan v roce 1945 a dobytí Budapešti Sovětskou armádou
  • 23. 2. smrt Horsta Wessela v roce 1930
  • 30. 3. zemřel Elmar (Roman Skružný 2004)
  • 30. 4. smrt Adolfa Hitlera (1945)
  • 10. 5. 1941 Hessovo mírové poselství
  • 16. 5. zabit Miloš Reho (1999)
  • 11. 8. 1957 narození Iana Stuarta (zemřel tragicky 24. 9. 1993)
  • 9. 11. 1925 založeny SS, 1938 Křišťálová noc
  • 1. 5. Hitlerův den národní práce vyhlášen 1. 5. 1933
  • 8. 12. 1984 – Martyr´s Day (Robert Matthews zabit agenty FBI)
  • 16. 10. „den provazu“ (den popravy nacistických zločinců 1946)
  • Výročí Rudolfa Hesse (26. 4. 1894 – 17. 8. 1987)
  • Joachim Peiper (30. 1. 1915 – 13. 7. 1976)
  • 30. 6. 1934 – Gregor Strasser (fenomén tzv. „levicového nacismu“ nazi – industrial, nazi – gothic)

    Použitá literatura

  • Černý, Petr: Právní ochrana před extremismem. 1. vyd., Praha: C. H. Beck, 2008, 270 s.
  • Kalamár, Š., Svoboda,I, Sunardi, T.: Terminologie a symbolika užívaná soudobou extremistickou scénou, Ostrava 2011
  • Výroční zprávy o extremismu a koncepce boje proti extremismu (Internetové stránky Ministerstva vnitra)


    Evropská Unie | Evropský sociální fond v ČR | Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy | OP Vzdělávání pro konkurenceschopnost

    Investice do rozvoje vzdělávání